Cesta z Rabatu vede dál do královského města Fezu. O tom, jako i o Miknásu jsem už psala tady.  Velkým zážitkem bylo ale římské město Volubilis, kam jsme si udělali z Fezu jednodenní výlet. Toto kdysi důležité římské město leží v nádherné zvlněné krajině poseté fíkovníky a olivovníky, asi hodinu jízdy od Fezu i Meknésu. Je tak trochu zapomenuté, nicméně ne nezajímavé. Bylo postaveno z vápence a ve své době bylo důležitým centrem v kraji, kde se lidé živili zemědělstvím, a kde každá bohatší rodina měla svůj vlastní mlýn na obilí a lis na olivový olej. Jen pramálo se zachovalo z místních chrámů, ani forum a kapitol nepoutají tolik pozornosti jako právě rodinné domy a jejich struktura jako i jejich mozaiky. Nejkrásnější z těchto domů se nachází na Decumanus Maximus, od Caracallovy brány na východ. Ne každý dům je přístupný a podle varování předchozích cestovatelů si bereme pevnou a uzavřenou obuv jako ochranu před skorpiony. U domů, kde jsou odkryté mozaiky vidíme vliv římské kultury a mytologie, například mozaika koupající se Diany kterou sleduje Hylus (a ona ho za to promění v jelena) je v domě s krásnou kašnou na vnitřním nádvoří, a pokoji kol dokola.

Z Fezu vede naše cesta na jih. Slavný Atlas se tyčí před námi hned co opustíme Fez, a my se vydáváme skrz hory přes Ifrán, jakési marocké Švýcarsko a lyžařské středisko do výšek kolem 2000 metrů, abychom se podívali na cedry a makaky. Makak berberský je jediným primátem Maroka mimo člověka, a svůj domov má v cedrových hájích. Zastavujeme na místě, kde si turistické skupiny fotí makaky, kteří očekávají jídlo. Místo je plné odpadků, což je škoda, protože cedry krásně voní a bylo by vajn se posadit a u makaků chvilku pobýt. Opičky jsou klidné, nežebrají jídlo ani ho nekradou, nechají se fotit a předvádí své kousky. Nemají ocas, což je pro tento druh specifické.

Po obědní přestávce v Mideltu, který se nachází přesně mezi Středním a Vysokým Atlasem, a kde nás překvapí obrovské děšťovéí kapky, míříme ke kaňonu řeky Ziz. Přechod od Atlasu a jeho vegetace k té pouštní je pozvolný, ani nevíme jak, a jsme u první pouštní oázy. Řeka Ziz vytváří největší oázu v Maroku, která je slavná díky své produkci datlí stejně tak, jako byla kdysi díky karavannímu obchodu. Město Rachidia je už poseté ksary a ještě jižněji je město Erfoud, kde se zpracúvají fosílie. Jsme v Tafilaltu, regionu v jihovýchodním Maroku, které kromě datlí žije i z cestovního ruchu, protože není skupiny, která by se obešla bez projížďky na velbloudu u východu slunce v Erg Chebbi. Duny jsou tady vysoké do 160 metrů a barva písku záleží na pozici slunce na obloze. Večer je tmavě oranžová až purpurová, ráno zase jemně růžová, a na oběd intenzivně žlutá. Teplo je tady také intenzivní, večer po západu slunce se ještě pořád drží nad 30 stupňů. Naštěstí přestává foukat vítr, který nás u Erg Chebbi u příjezdu očekávat a vítal. Večer je proto příjemný, a kuskus od Filálů (místních Berberů) přímo pohádkový.

Někteří si ustíláme na střeše našeho hotelu, kde je nejmíň o pět stupňů míň a tudíž příjemněji. Zaspává se mi ale špatně. Jednak mi do obličeje svítí světlo z ulice, jednak je slyšet zpěv a bubny z domu, kde se podle všeho odehrává svatba. Ramadán tento rok začíná 20.července, a doba předtím je vhodná k uzavření manželství. Až po nějaké době usínám, a to sladce a tvrdě.

Budím se v půl osmé, budí mě sluníčko a jeho zář i žár zároveň.  Je bezvětří, o to větší teplo. Sestupuji dolu dovnitř, kde je ještě tepleji. Voda ve sprše ale není horká, což je velmi osvěžující. Stejně tak osvěžující je čerstvý pomerančový džús, který je podáván ke snídani. Ale dávám si i horký čaj, protože v horku se má pít a jíst horké. Marocký mátový čaj je koneckonců na všechno, každý problém vyřeší rychle a úspěšně.

Jedeme se podívat do Rissani. První velké město od Alžírských hranic, nebo jestli chcete, poslední závan civilizace před dunami Erg Chebbi. Má pořád nádherně zachovalé ksary, zejména Ksar Abdelhalim, kde dosud bydlí Driss, potomek šarífů a vzdálený bratranec nynějšího marockého krále. Původně byl ksar postaven pro jeho pradědečka Rašída, a postupně se dědil, až připadl Drissovi. Za tu dobu nejspíš nebyl nejlépe udržován, protože Driss dnes bydlí v jedné jeho části v dosti chudých podmínkách, a zbytek ksaru ma ošuntělé místnosti, kde padá omítka. Jediné, co dokládá někdejší honosný vzhled ksaru jsou krásné dřevěné stropy. Driss nemá peníze na opravu, ale říká, že postupně na vylepšování a opravě pracuje sám, s pomocí známých.

Tržiště v Rissani bylo velkých a příjemným překvapením! Jeho nákupní prohlídku začínáme u obrovského oslího parkoviště, kde híkají oslové, zatímco jejich majitelé nakupují na tržišti. Hned vedle je pak vstup do areálu kde se prodávají krávy, no a vedle pak zase ovce. Od ovcí, kde nám obchodníci nabízí dobrou cenu, jdeme na tržiště plné barevné a šťavnaté zeleniny a ovoce. Tržiště je prašné, neturistické a autentické. Naštěstí je alespoň částečně zastřešené, takže se můžeme schovat před pálivým sluncem, ale neunikneme ochutnávání pálivé červené papriky a koření na kuskus, ryby a maso. Obchodník nám ochotně vysvětluje které koření je k čemu, a já odcházím s kurkumou, kari, a koriandrem. Už se těším, jak si ho doma budu dávat do jídla, koření miluji.

Z Rissani jedeme do Tinghiru a oblasti mezi Vysokým Atlasem a pohořím Sarghro. Teplota trošíčku klesá a v kaňonu Todgha, u kterého se zastavujeme na malou procházku, je už naprosto příjemně. Místní ve vesničkách v kaňonu slaví svatby, ženušky jsou tady slavnostně oblečené v takovém přehozu, který připomíná záclonu. Nadšeně nás zdraví a vybízí, abychom se v té jejich zácloně vyfotili. Kaňon samotný je také plný lidí piknikujících přímo v řece Todgha na jejích ostrůvcích. Život se má užívat, takové poselství si z Todghy odnášíme.

V Tinghriru spíme v daru v palmerii, v postranné uličce kde jediným zvukem je híkání sousedova osla. Posedíme nejprve ve stanu z kozí srsti, který, když začne pršet, páchne kozou. Jdeme se pak projít do města, a protože je před západem slunce, lidé jsou v ulicích, nakupují, posedávají, zvou nás mezi ně, nebo jenom tak očumují. Všechno je idylka až dokud se nespustí liják, a my pod jeho prvními kapkami spěcháme domů. Zvedá se také docela silný vítr, který víří prách až ho máme v očích. Do daru dobíháme právě ve chvíli, kdy se intenzivně rozprší.

Trochu lituji, že jsem nevyfotila večeři, která dnes pozůstává z marockého salátu a beduinské omelety se zeleninou, zdobené dvěmi suchými švestkami. To je dobrota! I ta kozí vůně stanu se s prvními hlty rozplývá do ztracena. Tinghrir je příjemným městem, a jeho lidé, jako i náš pán majitel v hotelu, pohoďáci.