Po druhém dnu, kdy jsem věnovala čas oddychu, nasávání atmosféry a přemýšlení, jak bych nainstalovala ty krásné lustry na zeď do koupelny, se vydávám opět na cestu. Tentokrát s Muhammadem, řidičem a jeho mikrobusem, se kterým podnikneme dalších dvanáct dnů. Vyrážíme z Marrakéše před třetí hodinou, a horko by se dalo krájet. Nepřipadá mi to zas tak špatný, ale Muhammad ukazuje na telefonu 44 stupňů Celzia. To už není špatné.

Jedeme přes poušť a polopoušť směr pobřeží Atlantického oceánu do Agadiru vyzvednout zbytek skupiny, se kterými dál cesta bude pokračovat. Cesta není ničím výjimečná až na to, že se hned za Marrakéšem posilníme dobrým kuřecím tajinem nakládaným v olivách a citronu. Neměl chybu.

Nad Agadirem se nachází kopce a je odsud krásný výhled na město. Je mnohem menší než Marrakéš a dnes žije převážně ze zahraničného cestovního ruchu. Je zcela nové, opět vystavěné po zemětřesení v roce 1960.

Oceán se nyní zdá být klidný, ale vlny tady dokážou být vysoké. Sardinková oblast, pomyslím si, a těším se na snídani, ke které jsem si už sardinky pořídila.

Z Agadiru nyní již se skupinou pokračujeme do Essaouiry. Jedeme podél pobřeží, kde je ještě místy koupou lidé, ale povětšině jsou to místní. Stavujeme v malém krámku na nákup baget ke snídani, ale ani chléb tady není nejhorší. Je mnohem hrubší než třeba egyptský, a placky se někdy dělají tak velké, že se z nich nají i tři najednou.

Ráno vstáváme před osmou a je příjemně chladno – jsme v Essaouiře, větrném městu na březích Atlantiku, kde místní po ránu nosí na hlavě kaftan, aby nenastydli. Není zas taková zima, ale fouká docela slušně, moje vlasy z toho mají radost.

Město působí rozespalým dojmem když vstupujeme přes Marrakéšskou bránu do staré madíny. No, staré – pochází až z 18.století, už doby vládnutí současné královské rodiny. Ale má za sebou pestrou budoucnost zejména díky svému průmyslu výroby indigového barviva, kterou zavedli už Féničané. Její název Mogador zase pochází z doby, kdy patřila Portugalcům. Dnes ani průmysl, ani obchod netvoří zásadní pilíř ekonomiky města. Jsou to naopak sardinky, které koupíte levně třeba přímo v Skala du Port neboli přístavě. kde 7 kusů stojí 5 marockých dirhamů.

Essaouira je modrobílé městečko až na hradby, které jsou pískovcové barvy. Od Marrakéšské brány vede hlavní ulice na kolonádu, která je hlavní tepnou pojící někdejší prosperující mellah s přístavem.

Jdeme nejprve do přístavu kde obdivujeme krásné modrošedé zrovna vylovené sardinky ale taky místní lodě. Dnes už velké lodě v Essaouiře nejsou k vidění kromě těch, které z týkového  a eukalyptového dřeva vyrábí poblíž přístavu. Město se probouzí, racci už krouží kolem obchodníků, a spokojené kočičky vypadají být už po snídani. Jedna si zrovna nese v tlamě sardinku a rychlým krokem míří pod auto do úkrytu. Ukradla ji nebo ji dostala?

Ani my neodoláme a nakonec si sedáme do jedné z restauraci na oběd. Dáváme si – jak jinak – grilované sardinky. Každý dostává na talíř 7 kusů, obložených rajčaty a cibulkou. K tomu je marocký salád, pozůstáívající z papriky, rajčat a cibule nakrájené dohromady, zdobený lilkem a olivami. Taková mňamka a ještě k tomu zdravá!

Po obědě opuštíme Essaouiru a míříme na sever do Casablanky, vzdálené 340 kilometrů. Cestou si děláme technické přestávky na mátový čaj, výborné fíky a banány. Pobřeží je lemováno malými vesničkami, kde jenom částečně mluví obyvatelé francouzsky. Ale nechybí malé resturace kde nabízí tajine a kuskus. V Casablance jsme před večerem. Není zas tak bílá jak se jmenuje, ale přesto je to město se stylem, v mnohém mi připomíná Alžíř. Jdeme se podívat na katedrálu Sacre Coeur, která už dávno neslouží svému původnímu účelu, je z ní kulturní středisko, Už je zavřená, ale všude je hodně lidí, zejména na náměstí Muhammada V, kde se také nachází budovat hlavní pošty a banky. U nás by zrovna banka a pošta nebylo to nejhezčí, co lze ve městě vidět, nicméne v Maroku je to úplně jinak. Banka  a pošta jsou vážené instituce, pro které postavili krásné, zdobené, monumentální budovy. Ani interiér pošty není nezajímavý, a jejich praktické schrány na poštu nemají chybu – jsou to vlastně jenom otvory ve zdi s nápisy Casablanka, Maroko, Zahraničí.

Večeříme v jedné z místních restaurací a dáváme si tajine, místní klasiku. Restaurace je plná, a tajine je velmi dobrý. Po večeři se ještě projdeme do staré medíny, kde už místy obchodníci zavírají, jinde to ale žije, a my si kupujeme snídani. Čerstvá bageta to jistí.

Casablanka je největším a nejrušnějším městem v zemi, a zřejmě proto nechal král Hassan II. v roce 1986 postavit „svou“ mešitu právě v tomto městě. Allah si upevnil svůj trůn na vodách, zní jeden z koránských veršů, který tady v Casablance došel naplnění. Polovina mešity stojí na 60 metrů vysokých pilíří zasazených do mořského dna. Mešita pojme přes sto tisíc lidí, řadí se proto mezi největší na světě. Maurský styl a moderní technologie tady jsou ruku v ruce při vytvoření místa, kde pro věřící je možné zpuštění podlahového vytápění v zimě, a naopak odklopení střechy v létě. Místní pan průvodce se snaží být vtipný, když říká, že holuby tady pochází ze Španělska a jsou vevnitř tolerování, protože přestoupili na islám.

Mešita má v pozdemí jednak prostor k vykonání rituální očisty, ale také lázně, které bohužel nikdy nebyli uvedeny do provozu. Jsou ale krásně velké, čisté, a bazének je napuštěn vodou. Tam nás místní pan průvodce opouští. Odoláme koupání a snažíme se vyfotit si mešitu zvenku. Ale 210 metrů vysoký minaret je težký oříšek pro naše objektívy.

Cesta do Ribátu je dobrodružná zejména díky tomu, že se nám někde kolem 20ho kilometru pokazí auto. Dokud nám přijede nové z Casablanky, navážeme kontakt s „dědkem“, který pod mostem silnice, která slouží jako výpadovky z naší dálnice, vaři oběd. Sedáme si na čaj, ale přichází dělníci, kteří si dávají haríru, čočkovou polévku, a grilované maso. Polévku dědek určitě dovezl z domova, ale maso opéká přímo tam, po mostem, a vaří k tomu také čaj. Dělníci nemluví francouzsky, ale vypadá, že jim chutná, a nejspíš chutná i zaměstnancům fabriky, kde se vyrábí náhradní díly na Daciu, a která je opodál. Dědek připravuje igelitové tašky se sendviči pro její zaměstnance.

Odoláváme vařící se čočkovce, a přes silnici si ve vesnici nakonec dáváme pizzu, ale neděláme špatně? Dědek je kouzelnej, nejde ho nevyfotit a řádně mu za čaj nezaplatit. Vypadá to, že podnikat se dá všude, a jen to, že jeho podnik nemá skutečné židle a stoly evidentně nic neznamená, oproti restauracím ve vesnici má právě on kolem oběda narváno.

Cesta do Ribátu pak následně už probíhá bez problémů. Na město nám pořád zůstává dostatek času, a proto si ho celé projdeme pěšky. O návštěvě Rabatu je možné přečíst si tady.