Budím se ráno v šest hodín, už je venku světlo, a těším se na nový den. Jeden ze svých baťohů svěřuji Hasanovi, recepčnímu v hotelu, a budu doufat, že si ho tam o týden opět najdu. Miluji cestování nalehko a udělám všechno pro to, abych se zbytečně netahala s tím, co budu potřebovat až k závěru svě cesty.

Medína je v sedm hodin ráno takřka prázdná, jenom v restauraci poblíž majitel umývá okna, několik žen jde domů s taškami plnými nákupu a kočky se spokojeně rozvalují veprostřed ulice. Cestou na nádraží si kupuji pečivo s čokoládou a poté si dávám ještě kafé v Segafredu na nádraží. S číšníkem se pak snažíme chytit a zabít obrovského švába, který běhá po podlaze. Je to můj první marocký šváb a ani se mu nedivím, i když teda zrovna v Segafredu bych ho nečekala. Velikosti odpovídá svým egyptským bratránkům.

Návštěva nádražních toalet je překvapením, protože u vchodu stojí ostraha, která kontroluje jízdenky! Evidentně nechtějí, aby jim tam chodil někdo z ulice, ale přijde mi to trochu zbytečně byrokratické a hodně francouzské.

Nádraží Rabat Ville má jenom dvě koleje, směr jih a směr sever, což je krásně přehledné. Vláček do Fezu je pohodlný, ale Maročané evidentně neradi cestují zády ke směru jízdy, protože ta část vagonu je vždy prázdná. Cesta do Miknásu je příjemná a okolí už více zelená než to bylo včera do Ribátu.

V Miknásu vystupuji na hlavním nádraží, které je mnohem menší než to v Ribátu. Pustím se pěšky dolu z kopce jen proto, abych se vyhla taxikářům, a vzhledem k tomu, že podle mapy vypadá být staré město daleko, beru si taxík. V Miknásu jsou na rozdíl od Ribátu taxíky světle modré, v Ribátu byli mnohem tmavší barvy. Řidič se mě ptá, jestli mluvím francouzsky, ale když mu sděluji, že mluvím i arabsky, radši zapne taxametr. Dělá dobře .

Vystupuji na Place Hdime, náměsti v samotném srdci Miknáské medíny, kde vymyslím plán: dám si čaj v jedné z kaváren a požádám personál o pohlídání baťohu, dokud si neprojdu medínu. Plán mi vychází, ale už jenom samotné čajování na balkonu místní kavárny s výhledem na město je zážitek sám o sobě.

Medína v Miknásu už není tak přehledná jako v Ribátu, ale s docela velkou radostí se ztrácím ve spleti hradeb, protože snažit se zorientovat podle dosti chabé mapy Lonely Planetu (ale nemám jim to za zlé), je sranda. Velká a majestátná brána Bab el Mansour je zavřená, vstupuji proto do města postranným vchodem, a hledám Mausoleum velkého zakladatele Miknásu, Mulay Ismaila. Dnes je pro turisty zavřené, je totiž pátek, den modlitby. Už podle vnější fasády ale tuším, že jeho návštěva musí být zážitkem.  Po návratu na hlavní náměstí se jdu podívat do Dar Jamai, což bylo kdysi sídlo velkovezíra, a dnes tento krásný dům, který mi trochu připomína daašské staré rezidence, slouží jako muzeum miknáské kultury a užitého umění. Asi nejvíc mě ze všeho zajímá expozice šperků, a vzhledem k tomu, že Berbeři nejsou moc na zlato, nacházím tady překrásnou kolekci šperků že stříbra, niklu a dalších kovů. Krásné jsou také koberce a kaftany, ale asi nejlepší ze všeho je hamám zdobený tzv. zellídžem neboli mozaikou.

Po muzeu je konečně čas si udělat radost a koupit si něco hezkého, láká mě zejména všudepřítomná Fátimina ruka. Kupuji si proto v jedném obchodu plném koberců, mosazních předmětů a šperků svoje první marocké naušnice. Súq je docela vyprázdněný, někteří obchodnící zrovna zavírají, jiní už mají zavřeno, blíží se totiž hodina páteční společné modlitby. Nezdržím se proto dlouho, čeká mě dnes ještě Fez.

Z Miknásu je to do Fezu pouze necelá hodinka cesty. Vlak není plný, cesta ubíhá velmi rychle. Fez mě vítá ve svém odpoledním oparu, ale říct, že je horko, by bylo zveličováním. Opět zpousta taxikářů, ale já si beru jednoho, co právě vysadil lidi, a ten ve snaze vydělat pak čeká na doplnění taxiků, s jedným člověkem se mu evidentně vozit nechce. Cesta netrvá dlouho, ale podobně jako v Miknásu je to do kopce, doprava, doleva, takže naprosto ztrácím přehled o tom, kudy vlastně jedeme.

Vystupuji u městských hradeb a je mi jasné, že klid, který požívají turisté při návštěvě Ribátu, je tady utopií. Hned první kluk co jde okolo mi doporučuje návštěvu kasby An-Noura, pak další mi tvrdí, že tudy jdu úplně špatně. Ale já se držím svého směru a po chvilce vidím svůj cíl – bránu Bab Bou  Jaloud. Až musím zastavit když vidím tu krásnu, zejména kvůli focení zatím nejkrásnějšího pohledu, který se mi v Maroku naskytl – přes bránu Bou Jaloud je vidět minaret slavné medresy Bou Anania. Nádherný pohled, hoden pozornosti a obdivu.

Vstupuji přes bránu dovnitř, a jsem ve staré medíně se vším všudy. Malé kavárničky se vinou po pravé straně dolu z kopce, jsou zdobeny mozaikou a na venkovní terase muži popíjejí mátový čaj.  Jdu dál dolu hlavní ulicí, kterou je Talaa Sghrira a hledám hotel, ve kterém jsem si udělala předtím telefonem rezervaci. Od vstupu do medíny po tento bod uběhlo asi pět minut, a to už se na mě nabalil místní falešný průvodce ve snaze dovést mě do jakéhokoli hotelu a vzít provizi. Všechny ignoruji, ale jsou dotěrní jako mouchy. Můj hotýlek ve stylu marockého riadu (domu) se nachází v postranné malé uličce, kterou v marockém dialektu označují zanga, a já si tak připomínám Qaddáfího slavné dar dar, zanga zanga. Fezská medína je komplexní a kompaktní, celá propletená, něčím snad podobná starému Jeruzalému.

V krásně vykachličkovaném pokoji se nezdržím dlouho, a po rychlé svačine pozůstávající ze dvou bánánů a krátké snaze zapamatovat si kde to vlastně bydlím, jsem už zpět u hradeb a hledám taxík. Do Mellah? Padesát dinárů! Sděluje mi první taxikář, kterého arabsky posílám tam, kam patří. Turistický ruch patrně poznačil Fez hlavně v tom negativním smyslu slova. Nakonec přecházím na druhou stranu a ptám se policajta na adekvátní cenu do Mellah. Nejprve sděluje, že neví, ale když mu řeknu, že padesát nikomu nezaplatím, tak se také rozohní a zastavuje mi první taxík s nařízením: zavést do Mellah a zapnout taxametr!

Mellah je pojem pro židovskou enklávu v Maroku. Židé v Maroku žili odpradávna a na rozdíl od evropského utrpení a pogromů tady požívali úctu, určité postavení ve společnosti (zejména jako obchodníci, ambasádoři jiných zemí) a bohatství. Většina starých medín má tudíž mellah, opevněnou část v rámci starého města, kde žili Židé odděleně, přesto ale poblíž komunity Berberů.

Dnes z původních 300 tisíc na začátku 20.století žije v Maroku pouze asi 5000 Židů, a už dávno opustili své původní místo pobytu. Fezská mellah je proto obydlená muslimy, nicméně židovskou přítomnost je cítit díky typické architektuře obytních domů a dvěm synagogám. Nejprve jdu do Bou Danan, kde mi muslimská správkyně vypráví historii fezských Židů a nechává mě vyfotit třista let starý svitek Tóry. Poté mířím na hřbitov plný bílých hrobů s hebrejskými nápisy, kde dosud nechybí umyvadlo na umytí rukou pro věřící, a kamínky na hrobech na znak úcty k zemřelým. Druhá z fezských starých synagog byla přestavěna v muzeum, kde je vidět všechno, co tady po Židech zůstalo – staré fotky, kusy látek, modlitební knížky, menory.

Pár židovských rodin ve Fezu prý pořád žije, jsou ale v novém městě, kde mají i svou synagogu. Většinu z marockých Židů bych ale dnes potkala v Izraeli. Pokud někdy potkám, budu jim o jejich pravlasti a mellah vyprávět.

Vracím se zpět k Bab Bou Jaloud a mám hlad! Ještě jsem neměla kuskus ,odkdy jsem vstoupila na marockou půdu, což je vážná věc, a běžím to napravit do restaurace hned naproti slavné bráně. Z terasy je výhled na slavnou medresu, a v kombinaci s lilkovým salátem mi přijde ještě nádhernější. Snažím se nezacpat, čeká mě ještě kuskus. Ten mi je podáván s vařenou zeleninou a rozinky, a ani ho nedokážu celý sníst. Mňam. Kuskus mám ráda, ale tady, v zemi kuskusu, mi chutná ještě lépe. Zapíjím ho mátovým čajem a snovám plány na další objevování medíny. Dojdu si ještě na toaletu a nejde pustit voda z kohoutku, ale nevěnuji tomu pozornost.

Je sedm hodin večer, do západu slunce další asi dvě hodiny. Stihnu to až ke koželužnám? Vydávám se po jedné ze dvou hlavních tepen, Talaat Kbira dolu z kopce, kolem Medresy Bou Anania až k hrobce místního svatého Tijane, dolu přes nekonečný súk, kde na mě pokřikují ve všech možných světových jazycích. Je to úleva nebýt pokaždé oslovována jako děvuška. Ale štvou mě beztak, každý je průvodce, každý tvrdí něco jiného. Ignoruji celou hloubkou mé ignorance, a nasávám vůni a atmosféru medíny. Počet malých tmavých uliček končících u domů Fezanů je nekonečné množství, a já jsem se už úplně vykašlala na nějakou mapu. Ke koželužnám nakonec stejně nejdu, u zavíje Mulay Idrise II. se točím zpět na směr domů.  Na směr se ptám zásadně starších mužů a žen, u mladých je to nadlouho. Takhle dotěrní samozvaní průvodci nejsou snad nikde na světě.

Do hotelu přicházím docela unavená, snad trochu i spálená, zpocená a se žízní. Ale v hotelu neteče voda, prý neteče v celé madíně, protože opravuji centrální vodovod. Teď si vzpomínám, že voda netekla ani v restauraci, a poté, co se dozvídám, že ji opět zapojí asi v jednu v noci, pokud vůbec, zvedám kotvy. Dnes bez sprchy spát nebudu, u Bab Bou Jaloud nasedám do taxíku a jedu do nového města. Hned u jedné z hlavních tříd, která se typicky jmenuje Muhammad V nacházím milý a čistý hotýlek, kde mi největší radost dělá tekoucí voda z velké sprchové hlavice, a po půlnoci sladce usínám.