Moje nejnovější cesta za kouzlem orientu vedla do Dubaje. I když právě Dubaj nebyl tentokrát cílem, bylo fajn tu strávit (už podruhé) alespoň několik hodin.

Jen těžko si představíte lépe situované město jako je právě Dubaj. Je právě na půli cesty mezi Evropou a Asií, nebo Afrikou a Indií. Není proto divu, že jako dopravní uzel prosperuje. Je to pro mě štěstí, protože i cesty do jihovýchodní Asie a Indie můžu absolvovat jednoduše se zastávkou v tomto pouštním království.

Zatímco na své poslední cestě před dvěmi lety jsem se zaměřila na nákupy a Chalífovou věži (Burj Khalifa), která zrovna byla krátce před svým otevřením, tentokrát jsem se vydala do starého Dubaje.

I město jako Dubaj, tak moderní, vyspělé a kosmopolitní, má svou historii a své památky. Ne vždy byla nafta známou a drahou komoditou, a původní Emiráťané se po staletí zabývali lovem a prodejem perál, rybolovem a drobným obchodem.  Dnes nejstarší budova ve městě, Al Fahidi Fort, slouží jako muzeum, které velmi názorně mapuje přerod malé vesničky v megaměsto.

Šarm starého Dubaje se ale neztratil, protože já jsem ho našla. Našla jsem ho na tržišti v Deiře, kde se prodávájí všechny druhy koření, na jaké si jen vzpomenete. Našla jsem ho také v obchůdcích s nejjemnějším kašmírem, kde prodávají Íránci, Pákistánci a Afgánci. Šarm bylo cítit i při západu slunce, kdy muslimové spěchali do mešity a hinduisté o ulici dál do kóvily, zasvěcené bohu Šivovi. No a v neposledním řadě byl šarm Dubaje kolem Deira creeku a jeho dhows, malý lodiček, které zabezpečují dopravu z jednoho břehu na druhý.

Taková směsice sladké vůně arabského světa ochucené kořením Přední Indie. Za tu krátkou zastávku to vždy stojí.